Test ze stránek www.superbike-online.cz
Yamaha DT125RE
Konečně to někoho napadlo. V době malých čtyřtaktů pro šestnáctileté piloty vyráží Yamaha do boje s novým dvoutaktním DT125R. Ječivý maloobjemový dvoutakt pro mě vždycky znamenal něco víc než prdlavý čtyřbuch. Mám ho rád pro jeho nekompromisní nástup a charakteristický zvuk. V poslední době, kdy továrny chrlí na trh spousty čtyřdobých malorážek, dostala Yamaha nápad zkusit se vrátit ke klasickým motorům, které se ještě před několika lety prodávaly tak dobře jako vietnamské cvičky. Kdo z nás by mohl zapomenout na motorky jako Cagiva Mito, Aprilia RS nebo Honda NSR 125. Po našich silnicích jich ještě teď jezdí hodně. Proto je tady nové DTčko. Má za úkol prosadit se v poli čtyřtaktů, které vévodí prodejním statistikám. Předpoklady má k tomu víc než dobré.
Srdce „ostrého“ endura je nově vyvinutá dvoutaktní stopětadvacítka s maximálním výkonem 15 koní. Přestože motor neposkytuje nijak závratný krouťák, slušný výkon cvičí se 116 kg těžkou motorkou nebývalým stylem. Pro svižnou jízdu je ale pochopitelně potřeba ho pořádně točit, aby ze sebe dostal to nejlepší. Od spodu se mu sice moc nechce, ale jak se dostane do středu otáček, vyráží nekompromisně vpřed. Hlavně se nesmíš bát ho pořádně podržet, protože jinak by ses ošidil o ten nejlepší zážitek. Před červeným polem doslova exploduje a tahá za ruce tak, jak se Ti o tom na čtyřbuchu ani nesní. Subjektivně jsem měl pocit, že má o dost víc než jenom 15 koní, ale spíš to jenom bude tím parádním zátahem. Pro toho, kdo má rád honbu za co největším výkonem bude dobrá zpráva to, že až dostaneš motorku pořádně do ruky, šikovný mechanik určitě příde na to, jak DTčko odšpuntovat a vydolovat z něj několik dalších koníků (tím samozřejmě nikoho nenabádám, aby to udělal).
Do nádrže se vejde 10,5 litrů paliva a samozřejmostí je oddělené mazání. I když jsem Yamahu vůbec nešetřil, spotřeba se pohybovala kolem pěti litrů na sto. Startování usnadňuje elektrický startér a manuální sytič. Za parádním motorem ani trošku nepokulhává podvozek. Klasický rám je svařený z ocelových trubek a poskytuje motorce požadovanou tuhost v jakékoliv jízdní situaci. Přední vidlice má dost velký zdvih i na absolvování větších skoků na motokrosové trati. O tom jsem se přesvědčil ve Kbele, kde je jedna z nejlepších tratí v Čechách. Při opravdu hardcorovém zacházení si sice odpružení sáhne až na dno svých možností, ale na běžné skoky naprosto dostačuje. Při intenzivním brždění se předek hodně potápí, což možná může někomu vadit. Dá se na to ale zvyknout a na obhajobu Yamahy musím říct, že tímhle neduhem trpí všechna endura.
Na rozbité dráze se motorka díky dobré pozici za řidítky bezpečně vede, nenechá se rozhodit ani větší nerovností. Ostré utahováky se dají jezdit krásně přes zadní brzdu a točit to kolem nohy. Motokrosové pryže od Michelinů na obou kolech drží i v hlubším terénu parádně, spolehnout se na ně můžeš i na mokré trávě. Samozřejmě musíš při ostřejším zatáčení přenést váhu víc na přední kolo, jinak se stoprocentně vyválíš. Dobrý je, že zadní guma má dost velkou přilnavost a motor nemá takový výkon na utrhnutí kola a tak se nemusíš bát, že by Tě zadek někde předběhnul. Kdo by si myslel, že použitím gum s drapáky bude DTčko na normální silnici nepoužitelné, ten by se hodně mýlil. V přímém směru je sice motorka trošku nervózní, ale v zatáčkách drží dost dobře. Nesmíš samozřejmě zkoušet jezdit jako na motárdovi, na to drapáky prostě nestačí a na limitu se „žvejknou“. Několikrát jsem se málem takhle odporoučel k zemi.
V čem ale tenhle malý ďáblík skutečně exceluje, je maximálka. Na rovině se ručička tachometru bez větších problémů vyšplhala ke 120 km/h, což je o dost víc než jeho přímá konkurence, takže rychlé přesuny budou radostí. Spolehnutí je i na brzdy. Přední je sice jenom jednopístková, zakusuje se ale do kotouče s pořádnou vervou. Na bezpečné zastavení stačí pohodlně dva prsty. Trošku mě zamrzelo jejich znatelné vadnutí po několikátém trénování stoppie. Po takovém drsném zacházení zkrátka potřebují chvilku oddech. Přesto to na asfaltu jde moc dobře, stačí se rozjet na asi 40 km/h, přibrzdit a stlačit tak tlumiče a pak to pořádně přitáhnout. Na téhle motorce jsem si kromě fantastického motoru a parádní ovladatelnosti zamiloval ještě jednu věc. Její nadání pro jakékoliv vylomeniny.
Bez problému lze jezdit po zadním i na vyšší kvalty, samozřejmě s pomocí spojky. Na jedničku jí stačí malinko polechtat a rázem máš kolo ve vzduchu. Dobře odstupňovaná převodovka dovolí i řazení ve svíci. Pro naučení prvním krůčkům kaskadérské abecedy asi nenajdete lepší stroj. Při takovém řádění ale důrazně doporučuju vozit nohu na zadní brzdě, protože motor ve vyšších otáčkách pěkně zatáhne a mohlo by se lehce stát, že skončíš na zemi. Skutečnou radostí byla pořádná palba na louce ve stupačkách, kde na každém větším hrbolu šlo přední kolo do nebes. Tohle bych od stopětadvacítky fakt nečekal. Každému, kdo enduru zrovna neholduje, bych povinně naordinoval jízdu na týhle motorce, aby změnil názor. Já jsem spíš silniční jezdec, ale po týdnu stráveném za řidítky Yamahy DT si fakt pořídím něco na blbnutí v terénu.
Závěr
Pro začínající jezdce je to fakt vynikající motorka. Jediný problém vidím v ceně. Necelých 138 tisíc bude asi pro většinu pořádný zásah do rodinného rozpočtu a tak bych mlaďasům poradil, aby byli doma opravdu vzorní a třeba se od rodičů DTčka dočkají. Budou se pak ve třídě moct vytahovat, že mají doma tu nejlepší motorku… jo, ještě takový malý tip. Kluci japonský, udělejte ještě model na motárdových kolech a úspěch je zaručený.
Klady
motor, výborná ovladatelnost, dospělý design, spotřeba, všestrannost
Zápory
cena, vadnoucí přední brzda
